Osudový dopis

21. března 2018 v 15:48 | Alf |  Téma týdne


Psaní dopisů se člověk neučí. To buď umí, nebo neumí. Ovšem začátky pokusů o smysluplný dopis bývají různorodé. Kupříkladu v mých mladších pubertálních letech, kdy se mladý občánek snaží jakkoliv na sebe upozornit nejen hlasitým projevem, ale i písemným, byl můj prvotní pokus o sepsání důležitého dopisu řádně oceněn. Vyhazovem ze školy.




V podstatě jsem dostala nevybíravým způsobem na výběr, zda dobrovolně odejdu zpět z výběrové školy na základní školu, nebo obdržím na vysvědčení pěknou baňatou kouli a že na ni výsledky nemám, o to už se profesorka postará, abych je měla. A taky se začala starat.

K věci. Můj dopis, který označím za můj osudový, tkví v kráse jedné věty. Spolu se stejně pubertálně postiženou kolegyní sedíc se mnou v lavici, začaly jsme se během vyučování české literatury velmi nudit. Profesorka byla velmi přísná, vyžadovala kázeň a jakékoliv ošívání na židli i z důvodu přesezení trestala zvednutým obočím a zamračením se tak, že by jeden radši seděl nehybně do konce výuky. V tom absolutním tichu, které na hodinách této učitelky panovalo, by slyšel i špendlík spadnout, nedalo se dělat nic, než sedět a poslouchat nezáživné podání, dnes už vím jak nádherné, literatury. Ovšem onehdá se mi Karel Čapek zdál neskutečně nudný a čas ztrávený učením o jeho životě, lehce promarněný.

I tu na mojí nohu zaklepala pod lavicí spolutrpytelkyně. V ruce žmoulala papírek s příšerně tajným textem, což se dalo vyčíst z výrazu její tváře. Šibalsky se usmála a cpala mi ho do ruky.

Obdržela jsem dopis. Do smrti na něj nezapomenu.

Stálo v něm:

"Teda to je pěkná nuda. Ta úča je pěkný č . . . k."

Ano, dneska by si pubertální výrostek vymyslel alespoň nadávku v rodu ženském, ale tehdy jsme ve sprostých slovech mnoho zdatní nebyli a co jsme se kde naučili, to jsme používali bez ohledu na rod mužský, ženský či střední. Nicméně, abych jí dokázala, jaký jsem kabrňák a že vím, o jaké slovo se jedná, vzala jsem obyčejnou tužku a chybějící písmenka doplnila.

Zaklepala jsem na její nohu pod lavicí stejně jako klepala ona na mě a snažila se jí lísteček se supertajným dopisem vmáčknout zpátky do ruky. Tentokrát jsem se šibalsky usmívala já.

Neovládla jsem ale svůj strnulý posed a na židli jsem se zavrtěla. Učitelka zvedla obočí a zamračený výraz v obličeji spočinul na mém, právě předávaném dopise pod lavicí. Co následovalo je každému jasné. Učitelka se s vrzajícím zvukem železných nohou u židle zvedla, zamířila k nám, do první lavice na druhém konci od katedry a nastavila ruku.

Dopis, dřímající momentálně v mé strachy zpocené ruce, jsem přemýšlela, jestli mám raději spolknout, nebo jak že to dělal Copperfield, že věci zmizely a nikdo je nenašel?

Autorita vyhrála nad pubertálním mozkem a já jí supertajný dopis s třesoucí se rukou a očima plnýma otázek předala. Spokojeně si jej vzala, položila na katedru a zasedla ke svým nedočteným poznámkám. Dopis celou dobu ležel na dřevěné katedře. Až do konce hodiny. Ta hodina pro nás dvě měla tisíc minut. A každou další minutou nám bylo hůř a hůř. Myslím si, že toto samotné nás vytrestalo už natolik, že od té doby jsem nikdy žádná psaníčka nikomu neposílala.

Zvrat nastal v okamžiku, kdy zazvonilo, učitelka zaklapla notes i milionstránkové nudné poznámky, které se nám snažila nacpat do hlavy a otevřela papírek.

Výraz, který předvedla, bych nepřála vidět ani nejhoršímu nepříteli. Něco jako v pohádce o Paně Mahuleně, kdy se při pohledu do očí stane dotyčný kamenem na zbytek života. Aspoň tak jsem se cítila já. Nevím, jak kolegyně, ale i z jejího výrazu mi bylo jasné, že v lavici sedíme momentálně šutry dva.

Na předvolání do kabinetu už padaly jen omluvy, ale zbytečné. Obě, jakožto do té chvíle, vzorné, zapadající, nezlobící studentky 6.třídy výběrové školy jsme zvolili druhý den poslední možnost, jak by nám mohla odpustit. Koupily jsme jí opravdu velký puget růží a přišli za ní s další omluvou. Květiny si nevzala, omluvu nevyslechla. Místo toho se nám dostalo do žákovských knížek žádosti o návštěvu školy rodiči.

Moje mamka se vypravila do školy hned druhý den. Tuto část znám jen z vyprávění, ale dnes si to umím řádně vybavit. S paní profesorkou se pozdravili velice chladně a posadila si moji mámu na židličku do prostřed kabinetu. Podala ji náš dopis a aby se přesvědčila, zda je moje máma také zdatná luštitelka kvízů, moje tužkou dopsané písmenka vygumovala. S dotazem, co si máma myslí, že tam asi je napsáno lustrovala veškeré myšlenkové pochody malilinkatého človíčka, sedíc před ní na titěrném potítku. Mamka, přečtíc si to, samozřejmě ihned v duchu doplnila správnou tajenku. S výrazem, proč to po ní chce vědět, tvářila se, že skutečně o ničem neví, co by tam asi tak pasovalo. Profesorka pak měla velmi dlouhý rozhovor o nevýběrovém chování a dnes jí dávám za pravdu, že toto se skutečně nehodilo a byla to patrně jen z nudy hozená myšlenka na papír. Chcete-li, tajenka.

Každou další hodinu literatury, která pro všechny probíhala velice nudně se po tomto dni obrátila na pro ostatní žáčky zajímavou. Smysl vyučování od té doby tkvěl v tom, že obě dvě jsme byly každou hodinu zavolány k tabuli a dostávaly jsme takové otázky z tématu, na které jsme ani jedna z nás, ba ani ti nejlepší studenti ve třídě, neznali odpověď. Výsledkem bylo asi dvanáct baňatých koulí z literatury. Ve výsledku rovná pětka na vysvědčení. Výběrová škola.

Po oboustranné domluvě jsme se rozhodli, že se vrátím zpět na základní školu, kde se moje výsledky v hodinách literatury obratem vylepšily. Naše učitelka v sedmé třídě základky totiž uměla vysvětlit, proč jsou díla Karla Čapka krásná a v čem tkví i krása českého jazyka.

Tímto chci všechny čtenáře ubezpečit, že již nikdy jsem podobné dopisy nepsala, psát nebudu a ponaučená jsem do konce života. Některé věci zamrzí víc a po zkušenostech, jaké mi dopis dal, bych byla nejradši, kdybych dostala také dopis, ve kterém by byla tajenka:

"Odp.š..no".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 21. března 2018 v 16:00 | Reagovat

No, mladická hloupost, která bohužel doputovala k rukám ke kterým neměla... Důležité je ponaučení, ale opravdu bych se v podobné situaci nechtěla ocitnout...

2 alfuv alfuv | 21. března 2018 v 16:25 | Reagovat

[1]: Eliss, bylo to sakra ponižující :/ Díky za tvůj čas. Pa

3 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 21. března 2018 v 16:41 | Reagovat

Sice poutavě napsané, ale vzhledem k ( a nejen gramatickým) hrubkám, doufám, že dál - ať už na jakékoliv škole - se méně nudíte a více učíte... :-)

4 alfuv alfuv | 21. března 2018 v 16:47 | Reagovat

[3]: Díky a můžete mě navést na ty negramatické?

5 Alka Alka | E-mail | 21. března 2018 v 17:20 | Reagovat

[4]: Ano - např. 3. odstavec, 3. věta, resp. souvětí; nebo poslední odstavec - časy.(Stylistika, jak jinak.)
Hele nechtěla jsem se Vás dotknout, už proto, že se to hezky četlo...:-)

6 alfuv alfuv | 21. března 2018 v 17:41 | Reagovat

[5]: Alka, nedotkla. Jsem v tomhle směru nováček a nechám si rada poradit:) a protože nevím, kde jsem udělala chyby, ptám se zkušenější. Hm, zkusím s tím něco vymyslet. Dekuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama