Že by sestra z Malmacku?

24. ledna 2018 v 20:06 |  Alfovy postřehy
Kdysi jsme se přestěhovali s manželem do řadového domku, který má snad jedinou nevýhodu a to, že má zvláštní složení nosné stěny (patrně z polystyrenu) se sousedkou, která svou hluchotu kompenzuje hlasitým řevem.
Člověk se s tím nějak naučil žít, nevnímat to. Občas mě to ale překvapí, a dneska jsem jako Alenka v říši divů..



Během ranního probouzení a protahování, každý to máme podobný, otevřít jedno oko, pak druhý, zjistit že je už den a je asi potřeba vstávat, slyším slova jako vesmír a síla.
Zbystřím, poněvadž mě kvantová fyzika více než zajímá a třeba se něco děje, jako například že někdo objevil další černou díru. (I když mám poslední dobou pocit, že černých děr je na zemi až až a na konci té každé černé díry je hlava s pozůstatkem neuronových synapsí)

Černou díru nikdo neobjevil. Škoda. Hovor za zdí pokračuje ve smyslu přemlouvání kohosi v cizině, aby pozemek neprodával tomu a tomu, že s ním má zcela jistě špatné a nečestné úmysly. Přesvědčuje tu druhou na druhém konci (černé díry?:) ) že by si tam chtěla postavit chaloupku. Asi to nevyšlo a jak hovory o vesmíru pokračují, přestávám je vnímat.
V tom přidá na hlasitosti a to už nejde nevnímat. "Čarovala jsem v jiných životech, čaruju i v tomhle."
Probůh! Mám vedle sebe buď černokněžnici nebo magora. Čarodějka z předměstí ovšem pokračuje ještě více hlasitěji "Tedˇaž položíš telefon, běž k pozemku a opakuj po mě…Vesmíre, vesmíre, žádám tě o harmonii ve svém okolí, opatruj můj pozemek ať se neprodá špatnému člověku." Pak přidává ubezpečení, že ji pomůže a jde čarovat.

Probůh podruhé..

Ticho.

Hurááá, mám klid a harmonii ve svém okolí. Asi se mi něco zdálo.
V tom se ozve jakoby do hlásné trouby.. "Vesmíre, vesmíre žádám tě o to, aby to neprodávala a nechala to pro mě, abych se tam mohla odstěhovat. Vesmíre vesmíre, děkuju ti moc! Děkuju, děkuju," a s poslední děkuju už křičí málem z okna..

Sedím na posteli a zírám do blba. Pak se podívám na postel, jestli se tam neuvidím spát. Ne, to nevyšlo. Štípnu se, jestli jsem při vědomí. Jsem. Půjdu na ní zazvonit a zeptat se, jestli je normální. Ne ne, nepůjdu.

Stoupnu si k oknu a křičím "Vesmíre, vesmíre, pomoz jí, ať už táhne do …"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama