Každému občas zaskočí, ale...

1. listopadu 2017 v 20:40 |  Alfovy postřehy
Mě například naposledy zaskočilo sousto výborného sushi, na kterém jsem si pochutnávala zrovna nedávno.
Zvoní mi mobil. Už úvodní melodie soundtracku ze Star wars mi prozrazuje, že volá syn a tato úvodní hudba nikdy nevěstí nic dobrého. Jednoduše. Protože pokud mi moje dítě nevolá, nic nechce, nic neřeší a je mu fajn.

Mami? Ozve se do sluchátka.. v tu chvíli si ještě notuju další noty soundtracku a tak mám náladu trochu bojovnější. Co jsi zase dostal ve škole? Ptám se a nejraději bych nenechala prostor na odpověď, ve snaze vyhnout se tomu, co nechci slyšet. No, víš.. blekotá.. já dneska neměl svůj den.
Berou mě mrákoty, zvláště když jsme se na dnešní den skutečně učili a z večerního zkoušení vím, že vše ví. Ale asi nevím, že neví všechno. A tak už vím, že učitelka jeho vědění ohodnotila čistou koulí a v tu ránu mi moje lahodné zbytky sushi v ústech zkysnou a při nádechu na nějaké lamentování mi úžasná lepkavá rýže vlítne do průdušnice.
Nicméně, hurá, kašel zabírá, dopotácím se celá rudá pro skleničku vody a děkuju panence Marii že ještě dejchám.
V horším případě, kdy kašel sice zabere, ale po delší době, je dobré mít po ruce někoho druhého.
V příručkách první pomoci, které jsem jako dítě hltala jedním dechem (tohle slovní spojení vymyslel blbec, který se jednoho dne zcela jistě sám udusil) se píše, že pokud někomu zaskočí, je poteba jej udeřit do zad mezi lopatky.
Bezva. No a pak se tam psalo taky něco o Heimlichově manévru. Na to jsou ale vždycky zapotřebí dva. Ten co se dusí a ten co tomu chudákovi pomůže. Také se uvádí, že se během dušení člověka musí opakovat 5x údery do zad a 5x manévr. Až do té doby, než chudák upadne do bezvědomí. Poté se zahajuje resuscitace a volá záchranka. To asi jen pro úplnost.
Nicméně v každém z těchto případů jsou tam pořád ty dva..!
Co když jste doma sami a zaskočí vám?
Hrůza si to jen představit. Scéna jak vystřižená z filmu Ráno vstanu a opařím se čajem..
Uvažovala jsem nad tím zrovna nedávno, když jsem byla nechtěně jedním z aktérů při scéně jak z hororu. Sousedka ( naštěstí jiná než ta z kapitoly 2 věci, které si nevybereme ) běhala po ulici s řevem hodným tygra Bengálského a očima vypoulenýma jako surikata, rudá od cákanců krve a potrhaná jako právě ulovená kořist lva.
Nebýt to v ulici s rodinnými domky, uteču, protože tam určitě běhá dravá šelma.
To jak k tomu došlo je celkem běžná domácí záležitost, která potká ty jedince, kteří běhají po schodech v kluzkých pantoflích a dole pod schody si své hnízdo zvelebují čínskými porcelánovými vázami.
Číňan, který tu vázu vyráběl a dal do ní svou duši asi netušil, že ji někdo jiný dodá i to tělo..
Zkrátka a jednoduše, sousedka měla kliku, že tu někdo byl a někdo jí slyšel. Událost nabrala rychlý spád, jiná sousedka volala sanitku, a já ve snaze zachránit zbytek krve kolující v těle také přidala ruku k dílu.
Po téhle události jsem si říkala, že měla kliku.. ale co když by mi zaskočilo sousto a já potřebovala druhého a nikdo tu nebyl? pomyslných 60 vteřin do bezvědomí mít čas na to běhat po sousedech a žádat s gestikulací o pomoc?
Tak třeba u sousedky (ta z výše cit.kapitoly) zazvonit nemůžu. Nechala by žel bohu chcípnout i krvácející kamarádku s omluvou, že jí zrovna bylo ouvej. Chtěla jsem při zaslechnutí prima omluvy říct, že když jsme té druhé asistovali u řízeného dárcovství krve místním mravencům, měla jsem zrovna horečky mezi osmatřiceti a devětatřiceti.
Vůbec, představit si, že mi moje kamarádka říká Promiň, že jsem nepřišla pomoc, ale bylo mi ouvej, asi si nebudu líná doběhnout do kuchyně pro váleček na těsto a praštím jí po hlavě.
Takže tuto možnost zavrhuju. Mít trabl se zaskočeným soustem a zazvonit u ní, bo bydlí hned vedle, s klidem by mě nechala chcípnout a druhý den by přišla s omluvou mému manželovi, že o mě nevěděla, nebo že jí bylo ouvej.
V době oběda ale nebývají ani sousedi naproti doma a doběhnout dál, to už hraničí s danými 60 vteřinami. Taky bych se místo kýžené pomoci mohla rozplácnout uprostřed silnice a asi by mi bylo taky ouvej.
Při prohledávání zaručených postupů na internetu jsem narazila na zajímavý příklad, kdy si člověk v záchvatu kašle, nebo sípání klekne na zem na kolena a opře se o ruce, jako by byl připravený udělat dámský klik, nicméně ve fázi schýbnutí do kliku dá ruce stranou a celou vahou dopadne na hrudník.
Myslím, že v téhle chvíli tonoucí se stébla chytá a když nikde nikdo není a je nám zle, mozek začne produkovat jeden nápad po druhým a ty odvážnější tuto metodu zkoušejí praktikovat třeba pádem ze židle.
Nic pro mě.
Před pár dny se mi ale dostala do ruky bezva aplikace s všeříkajícím názvem Záchranka. Lze ji stáhnout pro všechny platformy, tudíž jak uživatelé iPhonu, Windowsphonu, tak i Androiďáci ji můžou mít ve svém telefonu.
Má jednoduché ovládání, intuitivní. Takže i mozek, který je právě zaneprázdněn šokem z právě událého defektu je schopen zmáčknout čudlík.
Lze ji stáhnout zde:

Aplikace využívá mimojiné i údajů z Vaší gps, takže stačí si opravdu zavolat v případě ohrožení života a pokud jste doma sami, dolézt třeba po čtyřech a otevřít venkovní dveře.
Ještě ale dopilovat drobný detail. Povětšinou, když se nám něco děje, nebo se k něčemu co už nelze zastavit, schyluje, jsme sice sami, ale mobil za námi neskáče, já ho na provázku za sebou netahám a tak vlastně zase chybí ten druhý, kdo nám ten telefon podá. Opět zkušenost sousedčina, kterak vyběhla ven bez telefonu, zabouchla si dveře a .. v tu chvíli je celá aplikace v mobilu na dvě věci.
Začínám si zpívat v duchu melodii skupiny Mirai - Když nemůžeš, přidej víc, zakřič prostě z plných plic...
a doufám, že někomu v mém okolí zrovna nebude ouvej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama