Zasloužená dovolená

31. října 2017 v 11:21 |  Alfovy postřehy
A je tu vrchol léta. Kdo neprožil svoji vytouženou dovolenou během první poloviny, jistě se těšíc na druhou půlku pomalu vyhledává destinaci, kde si odloží na chvíli tělo a zrak spočine na krásách Čech, nebo jiných zemí. Každému podle libosti.
Mě připomíná letní shon dovolené, nabídky cestovek a vyskakující okna z booking.com napadající nervový systém stejně důkladně jako ten předvánoční, potažmo Vánoce a svátky klidu, chcete-li.


Takže jelikož jsem si před Vánoci zvykla vše prožít v klidu a chvátajícím lidem uniknout ve snaze dostát slovnímu spojení svátky klidu, ve stejném duchu žiji i v létě. Nabídky cestovek mažu jedním kliknutím, booking.com zavírám a dávám do zakázaných stránek, destinace zamořené turisty předem zavrhuji a raději dávám přednost klidné dovolené v soukromé sféře.
Přes soukromý portál na internetu se dá vcelku snadno během několika kliknutí pronajmout od stanu v centru Mnichova až po luxusní vilu na pobřeží Floridy. I když pravda, Florida už pro mě přestala být lákavou destinací, neboť krásu hurikánu můžu pozorovat i v pohodlí domova.
Vybrala jsem tedy hezký domek, malou vilku se zahradou v Toskánsku, jen kousek od města Pisa. Vidět šikmou věž na vlastní oči se nepoštěstí denně a tak věž i Náměstí Zázraků byl jeden z výletů, na které jsem se těšila.
Týdenní výlet začal poklidně. Náš syn David si vzal s sebou ještě svého kamaráda Finna a tak jsme jeli v plném obsazení osobního automobilu.
První šok nastal zhruba po hodině a půl cesty směrem na Rozvadov. Při poslechu filmu, který si vzadu pouštěli oba kluci a do repráčků v autě byl rozveden zvuk, se vzadu ozvalo tiché.."Mami..?", ztlumuji zvuk na rádiu a s hrůzou v očích se ptám co se děje. Opět ztišeným hlasem se ozve "Já jsem se zapomněl přezout"... Vybavuje se mi scéna z filmu S tebou mě baví svět, kterak dívenka vysvětluje tatínkovi, že jí maminka vždycky před cestou přezouvá ale ona teď jde celou cestu v bačkůrkách.. Můj syn vyjel na týden v pantoflích.. Má kliku, že zrovna řídím. Zvažuji ještě cestou nákup sportovních bot. Ale v 22.00 a cestou na Rozvadov? Nechávám to až do Itálie. Cestou se to nezblázní.
Zbytek cesty díkybohu probíhá vcelku poklidně.
Zbývá nám do konce cesty asi 80 km, když se zezadu opět ozve, teď už hlasitějšího rázu prosba na řidiče " Tati, zastav!" Je mi jasné, co nastane,pokud hned nezastavíme. Zrovna ale není kde a tak hledám vepředu cokoliv, co by bylo vhodné pro nedobrovolný průzkum předešlé snídaně. Nic než pár utěrek. Nemusím se ani otáčet, aby všem v autě bylo jasné, co nastalo. Jelikož jsem ke všemu vcelku imunní, toto je jedna z věcí, která mi žaludek obrací na ruby. Otáčím se a vidím Davida, zeleného, bílého, hrajícími všemi barvami v ruce svírajíc pozvracený zbytek toho, co jsem mu ve snaze ochránit auto a oblečení dala. Auto se nezachránilo, oblečení taky ne. Vedle něj sedí Finn, který má obličej nalepený na svoje sklo a dýchá z otvoru čerstvý vzduch. Zrovna mu do smíchu zcela jistě není a úpěnlivě se snaží myslet na vše jiné jen ne na zvuky a zápach od kolegy na sedadle. Během pár chvil zastavujeme na benzinové pumpě a jdu koupit pěnu na čištění a voňavý stromeček do auta. Myslím, že to nezachrání ani deset stromečků.
Hurá, dojeli jsme do našeho cíle své zasloužené dovolené. Jelikož ještě nebyl čas vyzvednutí klíčů od domu, zajeli jsme se všemi věcmi v autě k pláži a ve snaze, že se synovi udělá lépe vzhledem k možnému přehřátí organismu. Zuli jsme si boty a došli pískem až k moři. David se postavil na okraj moře a před zraky ostatních lidí opět ukázal, co měl k jídlu. Aspoň tentokrát nakrmil i ryby. Jen místo, kde zrovna stál se poněkud vylidnilo.
Davidovi se začalo dělat lépe a celý večer jsme relaxovali po dlouhé a vyčerpávající cestě.
Kluci měli pokoj s velkou postelí, kde jeden spal nahoře a zpod postele se vysunula druhá postel. Říkám synovi, aby si pro dnešek lehl dolu, kdyby se mu v noci udělalo znovu zle, aby nemusel překračovat Finna a nebo hůř, aby ho nepoblil, kdyby to nestihl k připravenému kyblíčku.. Vypadal ale vcelku dobře a před spaním si kluci ještě hráli hry, tak jsem usoudila, že je už klid.
V noci nás vzbudil příšerný zvuk. Zvuk zvracejícího žaludku. Už je to tu zas, pomyslela jsem si a letím ke klukům. Co nevidím.. Finn z vrchní postele zvrací na Davida, ležíc na posteli pod ním. Davidovi říkám, ať se nehýbá, že to z něj pak sundáme, zatím ošetřuji Finna posílám ho na toaletu. Barvou v obličeji připomíná stěnu čerstvě vymalovanou bílým primalexem šmrncnutou odstínem pistáciova.
Proboha.. žaludeční viróza, střevní chřipka, napadá mě, když si vzpomenu, že oba měli předtím menší střevní problém. Ten odezněl a vrchol virózy bylo velké, opravdu velké blití.
Další den odpočíváme na zahradě, k moři se nikomu nechce. Syn už je téměř v pořádku, jeho kamarád se po důkladném vyprázdnění všeho, co v sobě kde měl schovaného také dává do kupy. Další den přijde manžel, že se necítí dobře. To už v sobě mám asi dvacátou tabletku Celaskonu a prosím panenku Marii ať mě ušetří.
Z celého týdne dovolené si půlku vybrala viróza a o to víc jsme si užili výlet k šikmé věži a pár příjemných chvil u moře.
Na to se nedá říct nic jiného, než DEJ MI VÍC !!! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama