8 z 10 žen nenávidí žehlení

31. října 2017 v 11:20 |  Alfovy postřehy

Je tomu skutečně tak. A já jsem jedna z těch osmi. V podstatě si toto tvrzení ověřit nemůžu, poněvadž jsem ještě nenarazila na ty 2 z 10. Kohokoliv se zeptám, jestli se těší na žehlení plného kopce prádla, například po návratu z dovolené, na mě vyvalí oči a myslí si něco o bláznovi.


Moje žehlička se loni odporoučela do věčných lovišť. Uspořádala jsem jí pohřeb a uložila ji do krabice s tím, že musím jít ihned koupit další. Moje truchlení však trvalo déle, než by moje rodina očekávala, neboť pořízení nové mi připomínalo, že jsem starou ještě zdaleka tak neoplakala, jak by si zasloužila. A tak moje truchlení trvalo skoro celý měsíc. Nakonec došlo i na oblečení, které ani můj syn nevěděl, že má vespod všech těch svých oblíbenců, které neustále točil a já jako blbec prala a žehlila.
Nakoupila jsem tedy ve spěchu žehličku.
Byla skvělá, dobrá skluznice, napařovala, jednoduchá, trochu těžší. Jenom jeden detail mi na ní neskutečně vadil.
Nežehlila sama.
Stála jsem jí tedy pořád za zády, tahala jí ve směru, který byl určen k dokonalosti vyžehlených triček a košil a doufala, že se to jednoho dne naučí sama.
Nenaučila..
Moje pokusy o učení upadly v zapomnění a když jsem se dozvěděla, že existuje systém, který vše udělá za mě a nebudu muset u něj stát dvě hodiny a mordovat se s těžkou náhradou mé exžehličky, zaradovala jsem se. Vyrábí jej pro mě neznámá firma, ale to mě neodradilo.
Objednala jsem jej v internetovém obchodě a po přijetí platby mi měla krabice přijít během jednoho týdne.
Prádlo se během toho týdne v koši dál vrstvilo. Konečně přišla vytoužená sms, že je balíček k odběru.
Přijdu k pracovníkovi, hlásím mu svůj kód objednávky a on odchází.
Za stěnou se ozývají zvuky, jakoby snad stěhoval celý obchod, než se dostal k mému balíčku. Po chvíli přesunů se objevil prodavač, resp. nejdřív vidím obrovskou krabici! a až pak nohy prodavače.
Vytřeštím na něj oči a on na mě taky, když se na mě znovu podívá. Mojí menší a užší postavě ještě navíc dávají vyniknout moje sandálky na vysoké platformě, které jsem si vzala protože bylo opravdu vedro a nechtělo se mi pařit v teniskách. Zeptá se mě, jestli jsem autem. Přitakávám a jsem ráda, že ne mhd, protože takovou bednu jako krávu by vzali snad jen jako dalšího pasažéra.
Prodavač se mě ptá, jak to odnesu. Mávnu rukou, že si nějak poradím, ale v duchu si říkám, že sama netuším jak. Ale vidina koše s prádlem, které mě vítá denně a křičí na mě, že už se na hromadu víc nevejde, mě přiměje krabici převzít a odvézt ji už konečně domů.
Balik má asi 20 kg, o rozměrech metr krát metr a hloubce 3/4 metru. Popadnu ho a rázem se ze mě stává chodící krabice, protože nikoho nevidím a ostatní vidí jen krabici a nohy. Doufám, že lidi budou uskakovat z cesty a že já do ničeho nevrazím.
Skvělé. První část cesty za mnou. Nyní mě čekají 3 eskalátory. Zhluboka se nadechnu a vstoupím na první schod. Nedochází mi, že člověk sám na eskalátoru se udrží, nicméně osoba s těžištěm metr a půl vysoko a stojnou na vysokých podpatcích má s pohyblivými schody menší trabl. Nohy se mi vyklají celou cestu dolů a statečně vykročím ven. Opět, kinetická energie udělá své a nezastavím se hned pod schody, nicméně udělám pár dalších kroků a téměř předávám krabici palmě v květináči. A dost. Pokládám bednu na zem a rázem zjišťuju, že jsem se ocitla v patře, kde se nalézá i kavárna a valná většina přísedících si udělala z chodící krabice show. To se asi nevidí každý den.
Druhé schody jsem se rozhodla absolvovat stylem, že krabici položím na zem na první schod a dole očekávám, že mi zase vyjede ven. Ovšem takový nápad se ani krabici ani eskalatoru nelíbí a krabice se dole zarazí o ty příšerné zoubky. A leží. A čím víc schodů zajíždí vespod, tím víc se krabice zasekává. A čím víc schodů mizí, tím víc se zvětšuje zrak osob přijíždějícíh, poněvadž tyto schody jsou asi metr široké a je tedy jasné, že okolo bedny není možné vystoupit. A tak lidi začínají couvat. Všichni. Někteří s úsměvem na tváři, někteří v šoku, že se všichni sejdeme na placato na mém úžasném žehlícím systému.
Při pohledu na o patro výš nacházející se kavárnu zjišťuju, že většina z lidí sedících blízko zábradlí se nahýbá aby měla lepší výhled. V okamžiku, kdy mě vidí, že já vidím je, dělají, že mě nevidí. Milí to lidé.
Poslední eskalátory řeším stylem bedna na jezdícím držadle. Pokládám ji na pravý pás a menší váhu držím balanc, aby nespadla. Držadlo se ale rozjede dřív než já stihnu nastoupit, tak tam vlaju za krabicí a říkám si...

DEJ MI VÍC!!!





Dorazím opocená dolů, trasa přes celé parkoviště až k mému autu je proti tomuto už jen procházka růžovou zahradou. Tedy pokud mi dají auta přednost. A dají, ono jim nic jiného nezbývá.
A tak se chodící krabice dostala k autu, do kufru a i domů.

Hurá. Mám systém doma.
A žehlí to skoro samo!
A já sedím a široko daleko žádné eskalátory.
Svoje úžasné vysoké boty uklízím do skříně.
Určitě někde na jiném blogu visí příběh o chodící krabici v DBK na Budějovické, tak mi dejte vědět, taky se ráda pobavím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama