5 dní s cizincem

31. října 2017 v 11:19 |  Alfovy postřehy
A je to tu..
Dílo, které započal můj synátor, jest dokonáno. Pro vás, co netušíte, přečtěte si nejdříve kapitolu s názvem "Máte email".

Blíží se den D a já se pídím po bližších informacích, co připravit pro hosta, čeho se vyvarovat a čím ho nevyděsit. Mám třeba na mysli naše čtyřnohé miláčky. Náš pes, mírumilovné stvoření, ve své dobrosrdečnosti - aspoň si to myslím - každého příchozího vítá už u dveří se zvednutým čumákem, lehce poodhrnutými pysky ukazujíc letmo řadu bílých tesáků a dávajíc najevo nevšední zájem. Zájem o člověka projevuje následným očmucháváním od palců nohou a přechází až do výše její tlamy, což u menších lidí může vyvolat nelibost, zvláště pánská část populace se v té chvíli obává o své přednosti a couvá dál, což ve psovi vyvolává pocit, že svoje dílo zjišťování ještě není u konce a jak host couvá, pes popochází za ním. Ve výsledku se host vyděsí, otočí zády a to psa dožere ještě víc a oběhne ho a aby vše urychlil, vyskočí na něj. Samozřejmě mého volání nedbaje, byť je slušně vychován, úplně cizího člověka si prostě musí očuchat. Toto ovšem neplatí u pošťáka, pes ho patrně považuje za nového návštěvníka den co den.
Tak podobné věci mám na mysli, a raději se dopředu chci informovat u učitelky, protože kdyby bylo dítko z Turecka vyplašené, muselo by se něco vymyslet. Tajně doufám, že turci nemají rádi psy a najde se mu jiné ubytování. Ne. Odpověď mi nepřišla žádná, jen informace, že si ve čtvrtek máme chlapce vyzvednout u školy. Nic víc. Prý okolo páté odpoledne.
DEN 1.
V 16.45 odjíždíme ke škole, bere mě lehce nerv a zmáhá nejistota, co bude, co když se s ním nedorozumíme. V tom se ozývá zezadu z auta syn a říká:" zapomněl jsem ti říct..dneska nám učitelka na angličtinu povídala, že se nemáme bát, že anglicky děti umí asi stejně jako my"...
Berou mě mrákoty.
" Takže mi chceš říct, že tu budu mít skoro týden chlapce z Turecka, co umí říct akorát thank you a please? a možná ještě My name is..?"
Zhluboka se nadechuji a mám sto chutí auto otočit směr domů a do školy poslat omluvný email, že máme neštovice. Vysoce infekční onemocnění, které je kontraindikací návštěv.

U školy se nás sešlo pár rodin, ptám se jiné maminky, která vypadá podobně jako já, strnulý, lehce nepřítomný výraz , zda má bližší informace. Ubezpečuje mě, že nezná ani jméno dívenky, která bude s její dcerou sdílet dům.
Nějaký nadšenec volá Huráá, už jedou! Přijíždí minibus a z něj vystupuje asi 12 dětí. Všichni mají na sobě džíny a bílá trička s reklamou na svou školu v Turecku. Řidič jim vytahuje kufříky a před nás předstupuje zástupkyně ředitelky. "Tak vás tu vítám a velice děkuji, že jste všichni dorazili", asi nás stihla během těch pár minut spočítat, aby se vyhnula problémům při zjištění, že jedno dítě nemá kde bydlet a že by se musela uvolit a jedno ubytovat sama.. Představila nám turecké kolegy a po krátkých větách začíná číst jmenný seznam dětí a ke komu mají jít.
Vyfasovali jsme na první pohled sympatického chlapce jménem Anl, jehož jméno mi dává zabrat vyslovovat. Nejen on, ale všichni ostatní turecké děti jsou velice plaché. Ujímám se iniciativy a představuji naši rodinu, chci mu vzít kufřík, ale odmítá. Jdeme do auta a odjíždíme domů.
Doma mu ukazuji dům a jeho pokoj. Zdá se být spokojený a ptám se ho, zda má hlad. Odpovídá, že ne. Dozvěděla jsem se, že nejí vepřové maso a ryby. Dobrá. K večeři bude kuřecí hamburger s hranolkami. To jí všechny děti. Syn ho bere ven, ukázat mu okolí a Anl je nadšen pingpongovým stolem. Tráví tam asi 2 hodiny.
Přichází domů se synem a v obýváku chvíli odpočívají. Najednou se syn zvedne a vytahuje stolní hry. Berou mě mrákoty. Vytahuje všechno možné a s nadějí sázím na šachy, že je umí a hraje. Neumí. Nehraje. Nadchla ho ale hra s panáčky obíhající kolem domečků a zalejzající do budníčků uprostřed. Ano, člověče nezlob se. Protáčím oči v sloup a panenky mi málem zůstávají na druhé straně očního důlku. Jak mu to proboha vysvětlíme? Hra začíná. Zdá se, že je chápavější, než jsem očekávala ale i přesto měníme lehce pravidla, čili hráč hodící šestku hraje jen jednou, po nasazení se může táhnout i jinou figurkou, než právě tou nasazenou a po vcelku záživné hře vyhrávám o jedno políčko nad Anlem.
Po večeři se ho ptám, jestli má svůj ručník, nebo ho chce půjčit a ženu ho do koupelny. Větě, která obsahuje slovo Shower ještě rozuměl.
Komunikace probíhá stylem anglická pantomima. Odpověď se dozvím pouze Yes a No. Před spaním mu ukazuji hodinky a domlouváme se na ranním vstávání. Ráno jede totiž do školy spolu se synem, vrací se pak navečer po prohlídce zámeckých zahrad.
DEN 2.
Tento den se musí vypořádat mužské pokolení doma samo. Odjela jsem ráno do práce a vracím se až v sobotu ráno. Kontrola probíhá po sms. Ať si pánové poradí.
Snídaně prý v Turecku neexistuje, maximálně pijí vodu. Manžel si národnostní rozdíly moc nebere a nacpal do něj teplý toast s nutelou. Odvezl je do školy a vyzvedávat je má až v 5 večer.
Ve 14.30 mi volá celý vyděšený, že jim odpolední program zrušili, poněvadž jeden z návštěvníků nevydýchal naše zámecké okvětí a dostal astmatický záchvat. Tak pánové bojují tedy už od 14.30.
Večer patrně proběhl stylem prvního dne. Hrají opět člověče, nezlob se:)
DEN 3.
Přijíždím z práce zrovna ve chvíli, kdy jsou pánové po snídani a chystají se odjet ke škole na celodenní výlet. Snažím se mu vysvětlit, že dnes jede sám, protože syn má odpoledne turnaj a vybavuji ho velkou svačinou. Samozřejmě bez šunky.
Vyzvedávám ho v 5 u školy a protože jsem tam o chvilku dříve, ptám se maminky, která tam přijela čekat na svou tureckou dívčinu, jak se u nich má a jak se chová.
Dozvídám se, že jsme ještě asi vyhráli. Jejich dívka neřekne děkuji, prosím, dobrý den, dobré ráno,nic. Neodpoví yes, neodpoví no a celou dobu si hraje s telefonem. Večeře prý u nich probíhají tak, že ji zavolají ke stolu, ona přiběhne, na nohu si položí mobil, jednou rukou jí a druhou píše. Dojí, vstane od stolu a opět odchází do pokoje. A nejhorší prý na tom je, že se v těchto vedrech nesprchuje. Říkám spoluhostitelce, že u nás je to tedy v růžovějších barvách a chlubím se jí i s hrou člověče, nezlob se. Vytřeští na mě oči a mě stoupající hrdost povznáší na obláčku víry, že jsme konečně zase jednou něco zvládli.
Vyzvedáváme si Anla a odjíždíme domů. Ptám se ho po cestě, jestli není unavený a ač rozumí, nebo ne, odpovídá že ne a večer ještě jdou se synem asi na 3 hodiny ven.
Vrací se už opravdu unaven, povečeří špagety, samozřejmě bez vepřového masa a jdou po koupání spát.
DEN 4 probíhá ve stejném duchu, skutečně si na našeho návštěvníka nemůžu stěžovat. Je slušný a vychovaný, poděkuje, snaží se dorozumět a porozumět a tak je nám večer líto, že musí druhý den odjet. Náš pes ho přijal s velkou důvěrou a kočka se nebojí přijít nechat pohladit. Večer se napojil na naši wifi a vede videohovor s rodinou doma. Asi v Turecku nemají zvířata, neboť jim ukazuje naši faunu skládající se z psa, kočky, agamy vousaté, momentálně dlouhé 52 cm a obřího afrického šneka. Fotí taky robotický vysavač, co jezdí po podlaze a mojí napůl seschlou parodii na palmu, kterou mám ve vysokém květináči. Asi jim musí být k smíchu, v Antalii mají zcela jistě hezčí:)
DEN 5.
Odvážíme Anla ke škole, syn s ním stráví ještě půlku dne a přesto, že byl opravdu bezchybný, oddechují si. Dostávám od Anla dárek - nástěnnou dekoraci, krabičku tureckých bonbonů a vyšívanou peněženku s náramkem. Loučíme se a já mu děkuji za návštěvu. Podobnou větu jsem u spoluhostitelky majíc doma dívku, co se nesprchuje, neslyšela. Slyšela jsem ale spadnout kámen z jejího srdce, když ji předala ve škole.
DEN 8.
Dozvídám se od spoluhostitelky nemyjící se dívky, že její dcera dostala neštovice.

Takže závěrem...díky synátore za zkušenost a stejně jako v úvodu.. DEJ MI VÍC...:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama